poslání | svátosti a obřady | historie | území

Svátosti a obřady

Svátosti a jiné obřady, kterými církev zprostředkovává člověku Boží milost, vyžadují osobní účast. Je tedy zapotřebí, aby se ti, kdo mají o přijetí svátosti či vykonání obřadu zájem, spojili a domluvili s duchovním správcem farnosti (přímo nebo prostřednictvím uvedených kontaktů). O rozhovor mohou kněze či jáhna požádat samozřejmě i ti, kdo ve svém životě hledají Boha nebo potřebují duchovní oporu v těžké situaci či důležitém rozhodnutí. Zde uvádíme pouze základní informace o svátostech a nejobvyklejších obřadech:

Svátost křtu

Církev dostala poslání hlásat evangelium a křtít. Proto již od počátku křtila a křtí nejen dospělé, nýbrž i děti. z pochopení slov Páně „Nenarodí-li se kdo znovu z vody a Ducha svatého, nemůže vstoupit do Božího království“ vždy usuzovala, že ani děti nemají být vyloučeny z možnosti přijmout křest, když jej přijmou ve víře církve, kterou za ně dosvědčí rodiče, kmotři a ostatní věřící při obřadu křtu. Jimi je totiž zpřítomněno místní společenství církve i celé společenství svatých a věřících: matka církev, která rodí všechny, rodí každého zvlášť. Křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu svatém a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti.

Kdo může přijmout křest?

Každý člověk, který dosud není pokřtěný.

Za jaké podmínky může být člověk pokřtěn?

Jedinou podmínkou k přijetí křtu je, že člověk, který jej chce přijmout, musí vyznávat to, v co věří církev udílející křest. Před udělením svátosti křtu zpravidla probíhá období přípravy.
Křest dítěte
Malé děti se křtí proto, že patří do rodiny křesťanů a ta chce, aby dítě mělo spolu s ní účast na životě církve. Proto se žádá od rodičů a kmotrů, aby byli pokřtěni, byli schopni svou křesťanskou víru při křtu vyznat a mohli tak uvést do víry i dítě, které je jim svěřeno. Proto by měli být oba rodiče katolicky pokřtěni a vychováni a měli by žít v církvi svou víru. Pokud toto platí jen o jednom, může to stačit, ovšem je třeba, aby si oba byli vědomi závazku, který ze křtu pro rodiče vyplývá, a respektovali ho, i když ho bude uskutečňovat jen jeden z rodičů. O křest dítěte žádají zásadně jeho rodiče, kteří jako jediní mohou přijmout plnou zodpovědnost za to, že jejich dítě bude vychováno ve víře v Krista a v prostoru života a víry církve. Kmotr nebo kmotra v tom mají rodičům pomáhat a tuto ochotu také před ostatními účastníky křtu deklarují.
Křest dospělého
Křest dospělého člověka je možný tehdy, jestliže uvěřil v Krista jako jediného plného zachránce člověka, poznal a přijal víru církve, vyznává ji, chce žít ve společenství katolické církve a respektovat její učení víry i morálky. Dospělý člověk má za normálních okolností přijmout v jedné slavnosti takzvané iniciační svátosti, tedy být pokřtěn, biřmován a přijmout eucharistii.

„Nikdo nemůže sám sebe pokřtít. Křest je totiž darem, jehož se dostává v kontextu péče a bratrského sdílení. v dějinách vždycky jeden křtí druhého, ten dalšího a ten zase dalšího… je to řetězec. Řetězec milosti. Je to úkon bratrství, spříznění s církví. Ve slavení křtu tak můžeme rozpoznat ty nejopravdovější rysy církve, která jako matka neustále rodí nové děti v Kristu působením Ducha svatého.“ (papež František)

Svátost biřmování

Biřmování patří mezi svátosti uvádějící do křesťanského života. Tato svátost dokončuje to, co započal křest. Dělá z člověka dospělého křesťana, odpovědného za svoji víru a za svědectví, které vydává svému okolí. Takovému člověku se dostává zvláštní pomoci Ducha Svatého také při nalézání místa v životě.
Přirovnání: Než trenér pošle hráče na fotbalové hřiště, položí mu ruku na rameno a udělí mu poslední pokyny. Obdobně lze chápat i biřmování. Jsou na nás vloženy ruce. Vstupujeme na herní plochu života. Skrze Ducha svatého poznáváme, co máme dělat. Vlévá nám svou motivaci až po konečky prstů. Jeho poslání nám zaznívá v uších. Vnímáme jeho pomoc. Nechceme zklamat jeho důvěru a chceme vést hru k vítězství pro něho. Stačí chtít a naslouchat mu.

Kdo může přijmout svátost biřmování a co se od uchazeče očekává?

Svátost biřmování se uděluje jen jednou za život a může ji přijmout každý pokřtěný v jakémkoli věku (dolní hranice je zhruba 15 let, horní neexistuje), který je ve stavu milosti. Být ve stavu milosti znamená nedopustit se žádného smrtelného hříchu, protože ten odděluje člověka od Boha. v takovém případě se člověk může usmířit s Bohem jedině ve svátosti pokání. Křesťan, který se připravuje na biřmování, se ocitá v jedné z nejdůležitějších etap svého života. Proto usiluje, aby pochopil víru srdce i rozumem, sám za sebe i společně s druhými prosí o Ducha svatého, usmíří se sám se sebou, s lidmi ve svém okolí a s Bohem ve svátosti smíření.

Proč je dobré přijmout svátost biřmování?

Čím více vrůstá křesťan do své víry, tím více zjišťuje, že musí svou víru chránit v nových a neočekávaných zatěžkávacích zkouškách, v nichž musí obstát. Nezřídka musí čelit otevřenému i skrytému pronásledování. Na druhé straně jeho víra není jen jeho soukromou věcí. Naopak – křesťan dluží všem lidem svědectví slova a křesťanského života. Ve svátosti biřmování nabízí Bůh dospívajícím a dospělým možnost nebýt ani v nejtěžších životních zkouškách sám a bez pomoci.

„Když přijmeme Ducha svatého do svého srdce a necháme jej působit, sám Kristus se v nás zpřítomňuje a nabývá podoby v našem životě; On sám se skrze nás modlí, odpouští, dodává naději a útěchu, slouží bratřím, stává se bližním těm, co jsou v nouzi a těm posledním, vytváří společenství a rozsévá pokoj.“ (papež František)

Svátost eucharistie

Tato svátost je cílem a korunou všech svátostí, také cílem a zdrojem vší činnosti církve zde na zemi. Ostatní svátosti přinášejí totiž „jen“ Kristovu milost. Svátost eucharistie (jinak též svátost oltářní) přináší vlastní zdroj této milosti – Ježíše Krista. Je to svátost, v níž je pod způsobami chleba a vína Kristus zázračně přítomen.
Ježíš tuto svátost ustanovil ve formě společné hostiny při poslední velikonoční večeři, kdy řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“ „Toto je kalich mé krve, která se za vás vylévá na odpuštění hříchů.“ „To čiňte na mou památku.“

Kdo může přijmout eucharistii?

Ke svátosti eucharistie čili ke svatému přijímání může přistoupit ten, kdo je pokřtěn, na přijetí této svátosti byl připraven, nežije v těžkém hříchu ani není podroben nějakému církevnímu trestu, který by ho z této svátosti vylučoval, a pokud není svobodný či ovdovělý, žije v církevně platném manželství. Toto jsou jisté právní hranice pro účast na přijímání při slavení eucharistie, které však nemají setřít mnohem základnější skutečnost, že eucharistie je slavením společenství s Kristem a skrze něho slavením společenství se všemi lidmi. Ke svatému přijímání jde člověk zpravidla při mši svaté, které se účastní. Za základní „povinnost“ křesťana se považuje účast na mši jedenkrát týdně, v neděli.

Proč přijímat eucharistii?

Nutnost přijímat tuto svátost vyjádřil sám Ježíš Kristus: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má v sobě věčný život a já ho vzkřísím v poslední den.“ „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ „Kdo jí tento chléb bude žít navěky.“ (Jan 6,54-59) v eucharistii křesťan, následovník Krista, nachází svou identitu.

Jaké má eucharistie účinky?

Udržuje nadpřirozený život duše, rozmnožuje jej, posiluje lásku Boží, posiluje vůli k dobrému, dává sílu proti pokušení, rozmnožuje milost Boží, ctnosti, dary Ducha svatého, léčí nemoci duše – lehké hříchy odpouští, ruší tresty za hříchy a je protijedem proti zlým návykům a hříchům, přináší také radost do duše z nejužšího spojení s Pánem Ježíšem (předchuť nebeské radosti). Svátost oltářní je znamením jednoty mezi křesťany (chléb z mnoha zrn, víno z mnoha zrnek – to je náznak jednoty mezi věřícími).

„Existují velmi konkrétní signály, které nám říkají, zda prožíváme eucharistii dobře nebo méně dobře – jedním je způsob, jakým se díváme na druhé a jakým o nich uvažujeme. Vede mne eucharistie, kterou slavím, k tomu, abych všechny vnímal jako opravdové bratry a sestry? Posiluje ve mně schopnost radovat se s radujícími a plakat s plačícími? Pohání mne k tomu, abych se vydal za chudými, nemocnými a vytlačenými na okraj? Pomáhá mi rozpoznat v nich Ježíšovu tvář?“ (papež František)

Svátost pokání a smíření (svatá zpověď)

Svátost smíření neboli svatá zpověď je svěření do Božích rukou celého našeho života s prosbou o odpuštění našich chyb a vyplnění slabých oblastí našeho duchovního života Boží láskou; je to posila v boji proti zlu, které nás ničí.
Někdo se zpovídá často a trápí ho jednotvárnost tohoto konání. Jiný se zpovídá méně často a mnohdy neví, z čeho se vlastně zpovídat. A potom jsou ti krásní vyhlížení a očekávaní „marnotratní synové“ navracející se z dálky, kteří se chystají ke smíření s Bohem po létech nebo desetiletích… Každý přichází z jiné situace, ale všichni mají stejný cíl: setkat se s odpouštějícím Kristem v církvi tak, aby odešli osvobozeni a uzdraveni.
Základní body svátosti smíření jsou:
a) zpytování svědomí
Je to moment, ve kterém máme zhodnotit svůj život, máme si uvědomit, čím jsme Boha zarmoutili. Jestliže člověk nechce tento bod ošidit, měl by začít modlitbou, aby jeho zpověď nebyla jen dílem člověka, ale aby skrze něj působil Duch svatý. Doporučuje se také přečíst nějaký úryvek Písma svatého. Teprve potom můžeme začít probírat své svědomí podle desatera Božích přikázáni nebo podle jiného schématu.
b) lítost
Není jen záležitostí citu, ale má být touhou po opětovném získání spojení s Bohem, které člověk následkem hříchu ztratil.
c) předsevzetí
Z lítosti má vycházet předsevzetí k práci na sobě, snaha vyhnout se dalším hříchům a prohlubovat společenství s Bohem.
d) vyznání
Člověk vyznává své hříchy především Bohu. Tento rozhovor patří Jemu, kněz je pouze prostředníkem, který zpřítomňuje Boži milosrdenství a ve jménu Boha uděluje rozhřešení. v tomto bodě je nejdůležitější vyznání hříchů spojené s lítostí a rozhřešení, které kněz uděluje na závěr zpovědi. Kromě toho většinou kněz také povzbudí duchovním slovem a uděluje rady jak pokračovat dál duchovním životem.
e) pokání (zadostiučinění)
Po obohacení milosrdenstvím, které pramení ze svátosti smíření, zbývá poslední „úkol“. Je to pokání. Nelze zapomenout na povinnost nahradit (podle možnosti) zlo, které jsme učinili, dobrem – dobrými skutky, modlitbou. Nejde v tom případě jen o modlitbu, kterou kněz připomíná v závěru zpovědi, ale jde o celkový křesťanský postoj, projevující se touhou po naplňování svého prostředí dobrem.

Kdo může přijmout svátost smíření?

Každý pokřtěný, který s lítosti předkládá Bohu své viny a s nadějí hledá jeho milosrdenství. Možnost přistoupit ke svátosti smíření je obvykle 30 minut před mší svatou, nebo podle domluvy s knězem.

Může kněz sdělovat někomu dalšímu, o čem se dozvěděl ve svátosti smíření?

V žádném případě ne. Zpovědní tajemství má absolutní platnost. Každý kněz by byl exkomunikován, kdyby sděloval někomu jinému cokoliv z toho, co se dozvěděl ve svátosti smíření. Dokonce ani policii nesmí nic říci nebo naznačit.

„Někdo by mohl říci: Já se zpovídám pouze Bohu. Ano, můžeš říci Bohu ‚odpusť mi‘ a přiznat svoje hříchy, ale naše hříchy jsou také proti bratřím, proti církvi. Proto je nezbytné žádat o odpuštění církev, bratry v osobě kněze.“ (papež František)

Svátost (pomazání) nemocných

Jde o svátost určenou zvláštním způsobem k tomu, aby posilovala ty, kteří jsou postiženi nemocí. Apoštol Jakub ji dosvědčuje svou výzvou: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15).

Kdo může svátost přijmout?

Tato svátost je určena pokřtěným, kteří vážně onemocněli nebo jejichž síly jsou stářím značně oslabeny. Zásadně se uděluje tomu, kdo je živý, ne tam, kde už prokazatelně nastala smrt. Pomazání nemocných lze udělit v kostele nebo kdekoliv, kde se nemocný nachází a kam k němu může kněz přijít. Udílí se vkládáním rukou kněze na hlavu nemocného a následným mazáním posvěceným olejem na hlavě a na rukou. Předpokládá se, že ten, kdo jí přijímá, se smířil s Bohem ve svátosti smíření. Pokud to není možné, je tato svátost chápána jako mimořádný prostředek ke smíření s Bohem. O svátost pomazání nemocných si má především požádat sám nemocný podle svého zdravotního stavu, případně požádá s jeho souhlasem někdo z jeho okolí. Svátost je mu v jeho vážné nemoci posilou na duchu i na těle. Lze jí přijmout vícekrát za život. Proto má smysl žádat o tuto svátost i mladém věku, má-li člověk například podstoupit závažnou operaci. Mnozí nemocní se obávají této svátosti a odsouvají ji na nejzazší možnou mez, protože se domnívají, že si jejím přijetím podepisují rozsudek smrti. A přece platí pravý opak: svátost nemocných je určitým druhem „životního pojištění“.

Co svátost působí?

- Spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé církve.
- Útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nebo stáří.
- Odpuštění hříchů, jestliže jej nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání.
- Uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše.
- Přípravu na přechod do věčného života.

„Kněz a ti, kteří jsou přítomni u vysluhování svátosti pomazání nemocných, představují křesťanskou obec, která se jako jediné tělo spolu s Ježíšem semkne kolem trpícího a příbuzných, vlévá jim víru a naději a podpírá je modlitbou a bratrskou vřelostí. Největší útěcha však vyplývá ze skutečnosti, že se v této svátosti zpřítomňuje samotný Pán Ježíš, který nás bere za ruku, hladí a připomíná nám, že mu nyní patříme a nic – ani zlo a smrt – nás nebude moci od něho oddělit.“ (papež František)

Svátost kněžství

Svátost kněžství je jedním z povolání křesťana. Obecně svátost kněžství patří spolu se svátostí manželství do tzv. svátostí společenství. Tak jako se dva snoubenci neberou jen proto, že chtějí žít jen pro sebe, tak se muž, který cítí povolání ke kněžství, rozhoduje pro celoživotní službu druhým, kterou uskutečňuje především prostřednictvím svátostí.
Svátost kněžství má tři stupně: jáhen – kněz – biskup. Každý z těchto stupňů se udílí svěcením.

Kdo se může stát knězem?

Knězem se může stát za jistých podmínek každý pokřtěný muž. Ve křtu jsme všichni povoláni ke kněžství. Každý z pokřtěných má dispozici slavit tajemství naší víry, ví, proč se modlí, ví, proč Boha nazývá Otcem a má se snažit toto druhým lidem předávat. Svátost kněžství dává tomuto obecnému povolání křesťana několikanásobný rozměr – služebný rozměr. Říkáme tedy tomuto povolání ke služebnému kněžství.

„Silou této svátosti zasvěcuje služebník cele sebe samého svému společenství, které miluje celým srdcem: je jeho rodinou. Biskup a kněz milují církev ve svém vlastním společenství. Jak? Jako Kristus miluje církev. Totéž říká svatý Pavel o manželství: ženich miluje svoji manželku, jako Kristus miluje církev.“ (papež František)

Svátost manželství

Bůh ustanovil svátost manželství jako projev své lásky k člověku. Posvěcuje vztah muže a ženy do takové plnosti, „takže už nejsou dva, ale jedno tělo a jedna duše“. Působením svátostné milosti dochází mezi oběma k nerozlučitelnému spojení. To je obrazem neodvolatelné věrnosti a lásky Boha k člověku. v svátosti manželství se dostává novomanželům tolik Boží pomoci, kolik jí budou potřebovat, aby spolu zůstali věrně v radosti i bolesti po celý život a aby oba byli schopni společně nést povinnosti v manželství a rodině.

Co je to svátost manželství?

Manželství je celoživotní svazek mezi mužem a ženou určený k vzájemné pomoci a dobru dětí, který mezi dvěma pokřtěnými povýšil Kristus na svátost. Svátost manželství je spojení muže a ženy v Bohu, protože Bůh je Láska; je to odevzdání svého života druhé osobě z lásky k ní a přijetí plné odpovědnosti za její život; je to zakotvení manželského a rodinného života v Bohu, aby on byl ve všem. v případě zájmu o svatbu v kostele je třeba se s tímto pohledem na obsah a účel manželství ztotožnit.

Kdo může uzavřít svátostné manželství?

Církevní sňatek mohou uzavřít dva pokřtění, plnoletí a doposud trvale svobodní katolíci. Podobně je tomu, je-li jeden z nich nebo jsou-li oba ovdovělí. U rozvedených mohou nastat různé kombinace situací ovlivňujících možnost uzavření církevního sňatku, ty zde ale neuvádíme.
Pokud je jeden ze snoubenců katolík a druhý je pokřtěn v jiné křesťanské církvi, je sňatek možný s dovolením biskupa a za podmínky, že katolík podepíše prohlášení o tom, že se nechce vzdát své víry a že udělá vše pro to, aby jeho děti byly katolicky pokřtěny a vychovány. Nekatolík bere toto prohlášení na vědomí.
Je-li jeden ze snoubenců katolík a druhý nepokřtěný, jsou podmínky sňatku obdobné. Se svolením biskupa a po podpisu výše zmíněných prohlášení je sňatek možný. v obou případech je ale nutno předem dobře zvážit, zda tato různost víry nebude v manželství na překážku.
Jsou-li manželé oddáni civilně a touží po svátostném manželství, mohou požádat o tzv. konvalidaci. Podmínky jsou stejné jako při církevním sňatku.
Před udělením svátosti manželství zpravidla probíhá období přípravy.

„Několikrát jsem již mluvil o tom, co v manželském životě velice pomáhá. Jsou to tři slova, která je třeba vždycky říkat, tři slova, která mají být v rodině doma: s dovolením, děkuji a promiň. Těmito třemi slovy, modlitbou manželů za sebe navzájem a usmiřováním na konci dne koná manželství pokroky.“ (papež František)

Mše svatá a její úmysl

Nejdříve je třeba říci, co znamená modlitba. Modlitba znamená rozhovor s Bohem. Předkládáme mu své starosti, děkujeme mu za vše dobré, co nám dává, chválíme jeho velebnost a především mu nasloucháme a snažíme se rozpoznat jeho vedení pro naše kroky. Pravá modlitba neznamená, že se snažíme Pána Boha k něčemu přimět – třeba abychom byli bohatší nebo aby nám něco vyšlo. Byla by to magie, kdybychom předkládali Pánu Bohu své plány a mysleli si, že nějakými posty či hodinami strávenými odříkáním růženců dosáhneme svého.
Mše svatá je hlubokou formou modlitby. Je to modlitba ve společenství, do níž přímo vstupuje sám Ježíš Kristus přítomný v eucharistii. v církvi se stalo zvykem, že každá mše svatá může být sloužena na konkrétní úmysl (tzv. intenci) – ať už jako poděkování nebo prosba. Není potřeba zadávat dlouhý úmysl a vyjmenovat všechny příbuzné, za které je mše svatá sloužena. Pán Bůh přece ví, zač jej prosíme. Nehledejme v intencích mše svaté ani magii, ani folklor, při kterém se při mši čtou jména našich příbuzných. Vnímejme mši svatou jako společnou modlitbu, při které Pánu Bohu předkládáme svůj úmysl.
Ten, kdo předkládá intenci, na niž má kněz sloužit mši svatou, může knězi poskytnout dar. Tento dar (tzv. mešní stipendium) je zcela dobrovolný, není stanovena jeho forma a velikost, slouží zajištění života místní církve a kněz s ním smí naložit jen podle stanovených pravidel.

Křesťanský pohřeb

Pohřeb mnoho lidí vnímá jako něco nepříjemného, něco, čemu se by se raději vyhnuli. Smrt někoho blízkého nám pochopitelně přináší zármutek, bolest a může vyvolávat určitou beznaděj. v křesťanské perspektivě je to však právě naděje, která se s odchodem z tohoto světa neodmyslitelně pojí.
Katolická církev považuje pohřeb za svátostinu. Při pohřbu prokazuje zemřelému službu lásky a prokazuje čest tělu, které se ve křtu stalo chrámem Ducha svatého. Připomíná si přitom smrt a vzkříšení Ježíše Krista, očekává s vírou a nadějí Kristův druhý příchod a vzkříšení mrtvých. Shromáždění věřících se také za zemřelého modlí a snaží se pozůstalé povzbudit křesťanskou nadějí. Křesťanský pohřeb se skládá z obřadu rozloučení v kostele, průvodu na hřbitov, vysvěcení hrobu a uložení ostatků. Součástí katolického pohřbu může být mše svatá, buď před cestou na hřbitov, anebo po pohřbu (tzv. zádušní mše).
Katolický pohřeb se může konat také v krematoriu za přítomnosti kněze, avšak za podmínky že se nepopírá budoucí vzkříšení těla.

poslání | svátosti a obřady | historie | území

Historie farnosti

Do farnosti byly v roce 2006 sloučeny farnosti Borek u Suchomast, Cerhovice, Neumětely, Tmaň, Velíz-Kublov a Zdice.
(bude doplněno)

Osobnosti

Hněvkovský, Nejedlý, Stádník, ....
(bude doplněno)

Duchovní dědictví

(bude doplněno)
Sakrálnímu umění je věnována také samostatná záložka "Kostely a kaple".